(Nad knihou Ignis fatus, 2024)
Lidé více spjatí s Šumavou jsou žárliví na jiné obrazy těchto hor, než si sami vytvářejí. To ukazuje na silný citový vztah. Avšak ten, koho milujeme, je reálná bytost se svými stránkami světlými i temnými. To se týká i Šumavy.
Je to výborné rýžoviště na motivy i příběhy, o silných postavách nemluvě. Kdo z tohoto pokladu čerpá, měl by zase něco vracet, ovšem nikoli čtenářům, ale této pozoruhodné krajině. A tím je jednoznačně úcta. Ta se však těžko prosazuje, když v našich kořenech hlodají různí členové rodu jaksi vyšinutí z morálních hledisek. Kdo si na Šumavě nesmočil s nacisty či komunisty. Tady, na vidrholci, si nešlo hrát na disidenty. Člověk byl okamžitě odsunut, zavřen či byl léta terorizován.
A na tomto dějinném pozadí se různí autoři snažili vystavět své romány. Málokdo má tu sílu, že vytvoří archetypální postavu hodnou šumavských dějin (Klostermann to uměl parádně!). Plně v souladu se synkretickou metodou dnešních spisovatelek (Tučková, Denemarková a spol.) napsala svou novou knihu Ignis fatus i Petra Klabouchová. To se vezmou reálné postavy, trochu se znetvoří a pak obklopí vymyšlenými dokumenty. Tím se vytváří v hlavách čtenářů jakási tekutá realita, která vyžaduje jediné – přeťaté kořeny, a proto také všichni vlajeme bez opory.
Metoda thrilleru nejlépe severské provenience, přináší umělou atraktivitu, ovšem také láká průměrného čtenáře, jichž jsou u nás deseti tisíce, čili velký náklad je zaručen. Popularita těchto míchanin je přiživována takzvaným „tajemnem“, kdy už i televize plodí seriály o záhadách a psychotronicích jak na běžícím pásu. A jsou to všechno hloupé karikatury. Možná by mohla mít spisovatelka načteno. Takový Conradův majstrštyk Srdce temnoty se sice tváří jako nějaký koloniální kousek od Kiplinga, ale stupňování drobných indicií vytváří v člověku napětí a jakýsi osudový tragický podtón.
Nyní se dostávám ke svém čtenářskému zážitku z recenzované knihy. Musím autorce přiznat velký vypravěčský talent a úvodní scény z linkového autobusu jsou přesvědčivé. Bohužel, je to tak trochu inspirováno úvodní scénou z autobusu ve starém filmu Král Šumavy. Pak přichází první tzv. hororová scéna se znetvořeným tělem ležím napříč silnice. Ovšem člověku se spíše zvedne žaludek ze zneužití jména Josef Rankl, což má být vtipná výpůjčka Klostermannovy postavy Rankla-Seppa. Nyní v podobě důstojníka Pohraniční stráže. Vylézá z toho naprosto blbská karikatura dávného archetypálního sedláka, jehož spiritualita a charizma z něj udělaly lidský nadčasový vzor. Nehledě na to, že od vojenské posádky nedaleko v Hartmanicích žil až do vyhnání důležitý rod Ranklů, který zde počestně provozoval obchod koloniálním zbožím. Poslední punktum jest, že rod Seppa je spřízněn s rodem Karla Klostermanna. A jak víme, ostatky jeho otce zhanobili právě příslušníci Pohraniční stráže.
A nyní vynáší autorka své eso v podobě jakýchsi vědců, kteří mají rozluštit divná úmrtí i zvláštní zjevení. Druhou část knihy naprosto ochromí jakási pseudohlášení pro psychotronickou výzkumnou stanici v Praze. Má to být inspirováno podobnými pokusy pánů Rejdáka a Kahudy. Ovšem toto stěhovat na Šumavu je úplná kravina, neb u hranic by podobné třeštění nebylo vůbec možné, ač byly, dejme tomu, osmdesátky méně rigidní. Shodou okolností jsem měl přítele, který se podobných pokusů účastnil pravidelně a dokonce doprovázen dr. Rejdákem do Tokia stal se tam v roce 1977 nejlepším experimentátorem světa. Takže mohu konstatovat, že spisovatelka vůbec neví, o čem píše a nad její naivitou bych mohl dlouho plakat.
Když ovšem vezmeme do úvahy a úcty staré šumavské pověsti (sbírám je 50 let), zde Petra Klabouchová přichází s kanonem na vrabce. Zkoumat je tímto pavědeckým způsobem znamená, odejmout jim veškerou sílu. Čtenář je napnut atmosférou „něco na tom je“. Tenhle něcizmus je opravdu chorobným příspěvkem do materialistického kapitalizmu. Mentalita starých sedláků tu slouží jako nedůstojná potrava thrilleru. Víte, já věřím tomu, že tomu Šumaváci věřili. A cokoli nad to jest, je neúcta.
Navíc všechny ty různorodé a různověké kauzy jsou smíchány dohromady, aniž by se mezi nimi hledaly podstatné rozdíly, takže vrah Roubal je zde na úrovni bludiček. Autorku patrně inspirovaly dva české záhadologické časopisy, kde se s tím vůbec nemazlí a propagují různé pošuky či lovce duchů se směšnými přístroji. Víte, páter Ferda, s nímž jsem spolupracoval, byl světovou diagnostickou kapacitou a stačila mu k tomu pečlivě rozvíjená intuice, chcete-li nadpřirozené schopnosti. Už se děsím, až někdo progresivní zneužije jeho křesťanskou pokoru a dobrotu a učiní z něj postavu svého pošahaného románu.
Věřím, že vaše kniha uspokojí tisíce čtenářů, kteří místo vlastního duchovního růstu, sahají po konzervách s tajemnem. Tato kniha svědčí o dvou věcech. O vašem komplikovaném vztahu k sobě i vaší lásce k domovu. Možná budou muset uplynout roky, abyste se na sebe podívala a zjistila, která že cesta je pro vás tou pravou. Zatím tak plujete ve vhodném proudu a zkoušíte svět. Ovšem Vydra to není, s jejím divokým proudem, víry, balvany a chutí čistoty a svobody. Trochu jste zabloudila…
S pokorou a nadějí
básník Ondřej Fibich
