Jak to vidí člověk, který začal v roce 1974 sbírat po šumavských hospodách pověsti.
Titul Šumavská Swiza jsem prozkoumal. A zděsil se. Především nad nepravdivou anotací. Swiza se objevuje v jediné pověsti ze Ždánova, kterou před sto lety zapsal můj velký učitel prof. Hans Kollibabe. Je to záznam tradovaný ústně již od 14. století a toto jméno ne náhodou souvisí s příchodem německých horníků ze Zwieselu. Češi tomu městu říkali tenkrát Svízel. Tato mytologická postava posléze transformovala v Lesní matku – strážného ducha Šumavy. Takový ambivalentní „genius loci“. Bohužel se na něj také vztahovalo vyhnání horských sedláků po roce 1945. Myslím, že od té doby se na Lesní matku jednoduše zapomnělo.
Považuji šumavský folklor za vyjádření lásky a úcty k domovu. S tímto by se mělo tedy pracovat. Ovšem když se rozředí úsečná forma pověsťového vyprávění jakousi beletrizací, je to prznění hodnot, v čemž bohužel vyniká můj jinak milý soused Klimek. Ten si ke zkáze tradic pověsti i vymýšlí. Každý druhý tvůrce se vrhá na slovo „ŠUMAVSKÝ“ , hodlaje z něj vytěžit co nejvíce. Dnes je nebohá Šumava jako rozkopaná krajina někde na severu a kolem se povalují trosky modliteb, přání, starých vyprávění, mrtvoly tradic a jakési nestvůrné knihy, klapající svými deskami jako nenasytnou hubou. Bohužel, sem musím přiřadit i vaše dílko. Plné ezoterických blábolů, roztřeštěné mluvy a nesmyslných detailů. Vy opravdu víte, jak přesně ta doba fungovala? Fantasy je relevantní styl v literatuře, ovšem brát si na paškál skutečné hodnoty, symboly, svět mentalit a přísného řádu, je zhůvěřilost.
Kdo se v dnešní době vlastně zabývá úctou, ochranou tradic či hlubinnému porozumění?
Bohužel, se skutečnou láskou k Šumavě se vaše kniha minula.
Ondřej Fibich, Kašperské Hory
Zamyšlení nad Vaší knihou
