Dodnes mi zní v srdci hlas Evy Olmerové a verše Josefa Kainara o řece kolejí a dýmu nad železničním mostem. Čas zatracenců se táhl od všivého Protektorátu po jásání pod bičem třídního boje. Citlivé duše se zmítaly a Kainar byl doživotně odsouzen k hrůzným depresím z toho všeho. Sám nosil ve jméně svého Kaina. Stříbro ryb je tak podobné stříbru kolejnic, musí mezi mini něco bytostného být. Ale žili jsme v Čechách, v kleci plné umlčených básníků. A Josífek se zoufale snažil jít s dobou. Nikdo mu nemůže vyčítat jeho touhu po klidu, ani tu občasnou službu Molochovi. Nejsme tu od toho, abychom soudili, ale souzněli. Velký existenciální básník nás obdaroval Stříháním malého chlapečka a hlasem Vládi Mišíka.
Ne nadarmo jsem dal název své samizdatové antologii dle jeho zhudebněné básně KONEC OBELISKU. Když jsem nedávno bloumal podél břehů Vltavy, železniční most si mne magneticky přitáhl. Tu báseň jsem psal ve vichru a dalo dost práce, aby se můj klobouk nevydal po hladině do Hamburku. Nu, třeba bych ho pak mohl stíhat tou řekou kolejí.
Váš železniční zřízenec Ondřej Fibich
Za železničním mostem
(Janovi)
Na tomto mostě
vyvěsil jsem obrovská
písmena
a složil jméno
mé lásky
U výtoňské paty
začal Jiří Orten
naříkat…
za všechno živé
Nábřežku barvily tam
stříkance olejových
barev
ztraceného
malíře Jeffa
Jen rez mostu
připomíná
nevhodnost
vzpomínání
19. 4. 2024
