Překvapivě se po padesáti letech objevil v jednom výstavním šuplíku náš samizdatový časopis DRU. To, co se jevilo být zpočátku recesí, dávalo později pořádně zabrat Státní bezpečnosti. Desítky autorů a stovky stránek strojopisů, hájení svobody slova, nespoutaná imaginace a láska k literatuře. Zdálo by se, že na to vše můžeme jen vzpomínat jako na bouřlivé projevy mládí. Jenže historie usoudila jinak, a tak se naše DRU dostalo do kontextu národního písemnictví v nově otevřeném Muzeu české literatury v Bubenči. Věru, být mezi Vaculíkem a Hrabalem, to není vůbec špatné vysvědčení pro jeden z úplně prvních samizdatových časopisů (1972-77) těch blbých Husákovských let. A tak zdravím živé i mrtvé autory a spolužáky. Díky Michale Ditrichu, Vašku Jelínku, Jaroslave Prouzo, Jane Bílý, Václave Křístku, Martine Patřičný, Tome Hozo, Vlastičko Ludvíčková, Lesiku Hajdovský, Jaromíre Krejčí, Pájo Koláři, Marceli Poku, Jirko Kracíku, Moniko Fenclová, Evo Chaloupková i vy všichni další, kteří jste chtěli aspoň chvíli stát rovně v oněch pokřivených časech.
Váš šéfredaktor Ondřej Fibich zvaný Piridejko
Foto archiv Ondřeje Fibicha
