Jestli mě na příteli Černém něco štvalo, byly to jeho koráby. Honosil jsem se opravdu velkým číslem bot, ale Jiří mne předčil o „parník“ , abych užil jeho oblíbené sporťácké hantýrky. Když se člověk doploužil do podkroví vysokánského činžáku v Čechově ulici, srdce mu bušilo až v hlavě. Rohožku opanovaly jeho lodě a za prahem vždy čekalo další vzrušení. Všechny podoby hudby tu byly soustředěny v obrovských regálech v podobě elpíček, singlů či pásků na kotoučích. Ale bez domácího pána to byl jen hluchý sklad. Teprve jeho potěšeně zkoumavý pohled a jadrné komentáře dávaly tomu všemu smysl. Kolumbus muziky nevšední plul ve svých karavelách časem a nikdy neuhnul před víry noci a moci. Od roku 1975 jsme se přátelili a já jsem se mohl odvděčit za jeho umělecké kmotrovství až v době, kdy jsem pracoval v antikvariátě ve Skořepce. A tak jsem mu pod kabátem pašoval Peroutkovu Přítomnost, exilové tisky a jinou posilující literaturu. To už běžela plným tempem má samizdatová činnost a já se rozhodl vydat antologii zakázaných básníků a písničkářů (Konec obelisku, 1978). A Jiří byl studnicí, bez níž by to nebylo možné. Když jsem se ocitl na venkově, zajížděl k nám, zrovna obdařen malou dcerkou Káťou. Pamatuji, jak běhala s našimi dětmi po stohu slámy a statečné máchala ozbrojena jakýmsi klackem v bojovém zápalu. Ostatně celý táta. Doba se přehoupla a moje mlčení se zmírnilo, a tak mohly vyjít moje undergroundové texty včetně pašijí Poslední večeře podle Leonarda. Šel té vysvobozené knížečce za kmotra spolu s přítelem Martinem Patřičným (2002). Potkávali jsme se občas u nás na jihu, až lodě zpomalily a posléze zakotvily v přístavu. A odtud se před týdnem vydaly někam za obzor. Kde Bob Dylan dělá lodníka a Patti Smith čte z astrolábu a k tomu Oskar Petr z pátracího koše volá, že mu přátelství nabídl pouliční pes.
Kadet drhnoucí podlahu Ondřej Fibich
