,,Namíchej zlatou
pod andělskou patou.
Namíchej bílou
a tajemnou silou
se kámen odvalí,
i když jsme tak málo doufali.“
Tento text patří do pašijí Poslední večeře podle Leonarda. Toto oratorium vzniklo v mé osobní černé hodině, kdy i doufání bylo na mne příliš. A před těmi skoro padesáti lety prožívala své temné chvíle v podobě roků i naše země.
Nemusíme být všichni křesťany, abychom dokázali číst v kamení. Zde, na Šumavě, je často znamením zaniklé vsi nebo paměti geologického pohybu. Avšak zajímavým předmětem býval kámen klenební, který završoval a také držel stavební oblouk – vynález lidské naděje. Stačí jej odstranit a vše se zřítí. A právě mezi zánikem a obnovou procházejí naše životy, které jsou nepřináležitým měřítkem věčnosti. Velikonoce jsou vlastně takovým dialogem o moci vzkříšení, o tom, že trosky nejsou smysl, že i kameny ,,úhelné“ je třeba stále obnovovat. Že na nás čekají, až je zdvihneme ze dna našich zoufání a pevně je umístíme do našeho díla, ať by jím bylo cokoli.
Můj osobní kámen velikonoční na mne čekal na horizontu lesnatého zdíkovského katastru, po jehož starobylé hranici jsem postupně po celý rok putoval. Opodál hraničního příkopu, kde se také tyčil spanilý barokní sloupek s numerem, zcela usedle nastavoval svůj líc neopracovaný kámen. V jeho horní části byl vysekán johanitský kříž. Znamení dávné přítomnosti rytířů v této části Šumavy. Čekal tam na mne jako dar, jako úděl a také jako poněkud mechem obrostlá naděje.
Všem vám přeji, abyste se v životě stále obnovovali a vraceli klenby k nebesům.
Napsal a fotografoval Váš Ondřej Fibich
