Pane Žáčku,
v souvislosti s odchodem Karla Sýse jsem se odhodlal k tomuto dopisu. Poznal jsem vás krátce po zničení seifertovského svazu českých spisovatelů, kdy došlo k druhé bezprecedentní výměně elit na spisovatelském nebi. Ve skříni v redakci byly štosy vaší nadějné sbírky Ráno modřejší večera. Tak trochu tajně jste je rozdával, neb Divoké víno se odebralo do nepaměti. V tomtéž čase jsem byl uhranut divadelním zpracováním první sbírky vašeho souputníka Sýse. Newton za neúrody jablek zazářil pod kouzelnýma rukama principála Vašinky, potažmo divadélka Orfeus. Jakási naděje ve zbytku šedesátých let. Vyřezávaný osel Skarlanta, Lití olova Peterky etc. Bohužel tím to skončilo. Neb vaše generace zapadla do osidel kolaborace s husákovským režimem. Jak jste mávl rukou nad vaším podpisem Anticharty: To vše byly jen formality. Avšak vedly na dno. Básník nesmí být nikdy formální, ani v činech ani ve verších! Vybral jste si šikovnou roli státního a stranického zlobila, který dával najevo, že je jaksi tichošlápkovským rebelem. Vaše životní skepse k tomu dobře posloužila.
Kdysi na mou fotku napsal Vítězslav Nezval: …dneska držím balon/ naň svá očka poulím/ zítra zvládnu atom a roztočím zeměkouli.. Idiotský budovatelský žvást? A hle, ve vaší básni Pionýr čtu po letech stejné zaprodání, tentokrát novému stalinismu: Aby Země byla pěkná/jako korálek/ celá Země bez nemocí/bez nelidí/bez válek… Ano, ředitelé zeměkoule řídili, bohužel i osudy lidí a také nelidí, jako byl Jiří Gruša, který v té době seděl ve vězení. Nu, byla to formalita, ta báseň. Ve stejné době chodil nečlověk Eman Frynta rozprodávat svou knihovnu, aby rodina netrpěla hlady. Mezi tím jste se ve Svazu českých spisovatelů i v jeho nakladatelství dobře uvelebili, vždyť kolik jen čestných lidí bylo vyhozeno ze svých míst. Jak napsal další nelida Jan Zahradníček: Nemohu-li se stát pánem jejich měst, stanu se pánem jejich trosek. A vskutku, bez konkurence umlčené a zničené části české literatury jste si hráli na jediné správné spisovatele té doby. Bylo vám trochu šoufl, a tak jste se přeorientoval na psaní pro děti. Vzácný úkaz, cynik píše říkánky, ironik pohádky a odpovědný redaktor, který však odpovídal jen za svůj vzestup. A na troskách jste zbudoval svůj věhlas autora dětské poezie. To se to psalo, když Frynta, Vodňanský, Blatný, Provazníková či Špůrová museli v podstatě držet hubu, přestože jejich dílo to vaše předčí o délku parníku. Ano, jste bezesporu obratný řemeslník, ale chybí tomu tesknota a hloubka. A později jste jako eklektik vhodně následoval módní vlnu po uveřejnění Šrůtových Lichožroutů, takže přišli na řadu vaši Krysáci.
Vrcholem vaší angažovanosti byla brožurka napsaná společně s Karlem Sýsem (Nesoustavný rozhovor o poezii 1986), kde jste se plácali navzájem po ramenou, jak jste vy ti praví dědicové avantgardy z první republiky, zatímco skuteční dědicové byli ve vynuceném exilu (J. Kolář), v podzemí (V. Effenbergr) či ve vězení. Vzpomínám na trapnou chvíli ve výtahu jakési redakce, kdy jsem se zoufale díval na špičky svých pracovních křusek jsa naditý v modrácích, když tu přistoupil kritik Peterka v norkovém kožichu a velkopansky někomu oznamoval, že umřel Vladimír Holan. Strašná chvíle vysvobození pro „velikého básníka mlčení“. A k tomuto přidávám oblíbenou praktiku tzv. negativního sendviče: vydávaly se soubory tří knížeček veršů, kde se vaše parta vždy jednotlivě přitulila ke klasikům Holanova formátu, takže pokud chtěl člověk knížku Seiferta a Hory, musel si k tomu koupit Žáčka, Floriana či Skálu. S těmito vykuky jste, pane Žáčku držel basu, jsa posléze dekorován Zasloužilým umělcem. Nu, prostá formalita! Krátce nato, vystupoval jste ve strakonické knihovně na besedě s uvědomělými čtenáři, kde jste chválil tehdejší humanistické zřízení a pochvaloval si vojenskou prezenční službu, co dělá z mladíků chlapy. Když to skončilo, zjistil jste, že je tam i moje manželka. Hned jste ztratil elán a rychle zmizel.
V křiváckých poměrech jste žili-byli přímo pohádkově. Jan Zábrana o tom podal strašlivé svědectví. Jeho překlad detektivky vyšel v nákladu sto tisíc, ale v tiráži bylo napsána polovina, aby se neřeklo, že se moc propagují západní detektivkáři. Ale dostal zaplacenu jen polovinu! Ten úzkostný, skvělý a vědoucí člověk byl posléze uvláčen obyčejnou chlebařinou plnou ústrků, často musel publikovat pod cizími jmény i pod bdělým okem soudruhů, aby si tento třídní nepřítel moc nevyskakoval. A jak to bylo pohádko dál? Náš Sýs, Petrka či Boušek vydali svou sbírku poezie v reálném počtu 500 kusů, protože tyto skvosty si nikdo nekupoval, ovšem v tiráži velebně stálo, že sbírka vyšla v nákladu 5000 kusů a a za tento údaj dostali milánkové patřičně zaplaceno. Ovšem, to byla jen formalita! A vy jste k tomuto mlčel, ba se na tom jako redaktor podílel.
V normalizaci dobře uspěli normalizovaní lidé. Na to však skutečný básník nesmí přistoupit. Ale vám vždy chyběl sociální soucit s postiženými všeho druhu, což jsem si uvědomil nad vaším blues o sebevrazích na Nuselském mostě. Dutý blábol, pozérství a nevědomost. Což jste se neučil u Kainara, Hraběte či Koláře? Vím, co kritizuji, můj bratranec tam v těch časech skočil dolů a znám tu hrůzu, která mi občas nedá spát i po čtyřiceti letech. Jen moje pozdní narození mi zabránilo, cítit se jako Zábrana. A nakonec poslední formalita. V šedesátých létech svaz spisovatelů založil bytové družstvo, ku vybudování jednotných domků pro jeho členy. Začalo se spořit, a Jan Zábrana se těšil na lidštější bydlení v romantickém Podolí. Husák však oponou trhl, a za těmito nyní nepohodlnými lidmi přišel novosvazový šíbr a prohlásil, že bytové družstvo bylo bez náhrady zrušeno. Lež jako věž! To jen noví socialističtí spisovatelé potřebovali obsadit i tyto hmotné pozice. Moc by mne zajímala vaše podolská adresa… jestli vás tam nešťastný Honza nechodí strašit.
A přišel politický převrat a vy jste hned vsedl na koně. Ohromila mně vaše sebedůvěra, s níž jste se vrhl do odborné debaty o státním znaku, ač tam měli být přítomni umlčení heraldici a heroldi české zemské šlechty. Vybudoval jste si ta těch dvacet husákovských let renomé a patřičně využil po všech stránkách. Ani vám nepřišlo na rozum, že byste měl trochu zpytovat svědomí. Jenže jste jej vyměnil za své-domí. Dost jsem se znechutil, když jsem se stal členem české sekce PEN klubu a vy tam. PEN má mj. za úkol solidarizovat se z pronásledovaným spisovateli, takže z vaší strany nonsens. Proto jsem po chvíli tuto společnost radši opustil. Stojím pořád tam, kde jsem kdysi stál, v houfu pronásledovaných, marginalizovaných i prokletých. Ostatně moje samizdatová antologie české poezie zachovala desítky těchto skutečných básníků, kteří zůstanou solí naší země, byť upadli již po několikáté do zapomnění. Ale tak to je.
Stačí si přečíst nádhernou Blatného báseň o dětském dráčku zajatém na podzim v drátech vedení a náhle naše srdce ví, co je opravdová poezie. Zaplacená často utrpením, zoufáním, ale i vnitřní nadějí, že po hlase poznáme je!
Musel jsem si toto všechno uspořádat, neb stáří je k tomu nejlepší příležitostí. Než bude pozdě. Snad pochopíte.
Ondřej Fibich, Šumava
Učitelé a žáčkové aneb zcela neginsbergovské kvílení
