Pane ministře,
jsem Šumavák a jezdím nejraději po okreskách. Bere mě vždy za srdce, když pozoruji, jak vznikaly původní komunikace, které se časem pokryly asfaltem. Vedly na pomezí sousedících polí a vyjadřovaly úctu k půdě-živitelce. Proto jsou dnes tyto venkovské cesty plné zákrut, ale také alejí stromů, čímž přispěla šlechta i poté osvícenství. Jsou podobenstvím pomalého kroužení, úcty k času, který je nám vyměřen a nelze s ním čachrovat. Současná stavba přímočarých dálnic brutálně poltí krajinu, rajony zvěře, vodoteče a vše, co vznikalo miliony až tisíce let. A proč? Abychom prý uspořili čas a byli vláčeni pokřikem: Rychleji, rychleji, rychleji! To se týká i rychlodrah železnice. Co však lidé s tzv. uspořeným časem udělají? Promarní ho v digitálním světě, aniž by opatrovali svou spirituálnín podstatu, která je spojená se zráním v čase, prociťováním krajiny skrze pomalost, spojováním lidského života s živoucí zemí.
V rychlosti se vlastně člověk nemůže usebrat, je vláčen principem „veverek v kole“ – jedno vozidlo tlačí i honí další a tomu se říká zkvalitňování života. Ten se však má žít v plynulosti, pomalosti. Je to jako byste s přáteli poseděl 5 minut a během té chvíle do sebe kopl 10 piv nebo lahev vína. Následky takového zrychlování si každý jistě dovede představit. V dnešní dopravě to ovšem není tak očividné, ale přispívá k dehumanizaci člověka. Má tedy smysl stálé zrychlování? Chceme, aby se děti rodily po třech měsících, aby jim čipy v hlavě umožnily absolvovat základní školu za rok či uvařit oběed za 10 vteřin? Kde je prožívání posvátného času, toho velikého daru, toho skvostu kontinuity. Vždyť život je něco jedinečného a ne kus gumy, která se dá zkracovat, ale můžete úspěšně předstírat, že je stejně dlouhá jako před tím.
Ministře pošetilých vyhlídek, betonových lákadel, omamné pýchy na všemocnost nynějšího způsobu civilizace! Kvalita lidského bytí totiž nespočívá v počtu kilometrů dálnic, přepravených osob či v dalších statistikách a mírách. Pocit štěstí mám zkrátka vždy, když silnice kopíruje dávné polní cesty starých zemědělců , směry náboženských procesí či trasy knížecích kočárů. Pravda, nestihnu toho tolik, ale zase nemusím žít pro ono divné slovo STÍHAT, nevzrůstá má výkonnost, ani se neválím u bazénu, protože jsem se domů mohl hnát stopadesátkou. Zato cítím posvátné štěstí, spojen s životy předků a jejich smysluplnou krajinou, kde je vždy čas na zastavení, meditaci, rozvahu a potkávání se s propojením existencí všeho živého.
Antika měla věštecké heslo k olympiádám: Dále, silněji, rychleji. Dle toho se také pak rozpadla Římská říše. Obávám se, že na to dojedeme i my.
Srdečně Ondřej Fibich
Sídliště 334 Stachy
Suplika pro ministra dopravy
