Sedmdesátá léta v Praze. Poslední beatnici a první androši. Mladá generace za normalizace. Putování umlčeným městem a hledání naděje v beznadějných časech. V knize je zachována nálada původních básní, zabavených StB, kterou po 50 letech autor zobrazil v povídkách. Doslov svědka oněch let režiséra Václava Křístka.
Lístek procviknutý touhou (úryvek z knihy Ondřeje Fibicha, Ztracený povídky)
Položil na pultík drobáky a zvedl hlavu. Podivně nesouměrná krása ho zbavila hlasu. Průvodčí bleskla brýlemi a procvikala mu jízdenku na přímo. Malá bílá očka se snášela k umolousané podlaze. Stál vedle ní, díval se za její postavou, když opouštěla svůj stupínek. Neforemná uniforma byla jeho záchranou a obranou před mužskou fantazií, která se v něm střádala už tolik měsíců. Fascinovaně poslouchal její do krve nahý hlas a názvy stanic mu zněly jako milostné zaklínání.
