Snem každého novodobého folkloristy je ocitnout se v Černé sanitce a pořádně si to užít až po poslední dopadající hroudu. Já jsem skromnější a také v nevýhodě. Mýma rukama prochází zápisy o různých bubácích a venkovských škádlivkách. A přece… Byl jsem pozván na seminář přítele Jana Bílého do Svaté Maří u Vimperka. Sešli se tam zájemci o druidský způsob sebevývoje. Vrazil jsem tam v divé bouři sám jako závan děsného živlu, který kolem sebe metal led, náruče vody, vše umocněno vichřicí. Byli zděšeni z mého vodního vzhledu, ale já se jen chechtal radostí. Jó, voda to je moje i ze všech směrů. Vyprávěl jsem jim o své zálibě chodit potoky, hledat prameny i vůbec nebojovat proti suchu. Sucho lze jen harmonizovat s vodou do rovnovážnější polohy. Úspěch byl přenáramný a já zase vyrazil do té sloty v horách a kopcích. Auro se brodilo proudem, stěrače se zmítaly a náhle jsem v příkopě uviděl zjevení… Prostě tam pod těmi provazy lijáku seděl vodník s velkou zrzavou palicí dlouhých hrubých vlasů. Mohl mít tak mírně přes metr a blaženě se díval do údolí zamženého krupobitím. Ani se neohlédl. ale já jsem věděl, že se mi ukázal za odměnu. Byl asi posledním strážcem potoka Naháče u Sýkorovského mostu, než ho vyhnali inženýři umělých toků. Věděl, že miluji jeho rodnou vodu a hájím její živoucnost ze všech sil. Konečně po 43 letech se mohl foklorista setkat s jedním z lidových démonů. Jak mu děkuji… Teď si uvědomuji, že nosím na krku lahvičku se Zlatými slunečními kapkami, které nám od Indiana Joea. Ty mají tu vlastnost, že odpuzují do dálky všechny duchy a démony, ale můj vodní úděl umožnil na chvíli tuto čarovnou blízkost beze slov.
Váš Vodnář Ondřej Fibich
Pocta folkloristovi
