Vážená redakce,
zde u nás na Šumavě čtu o nové knize J. Žáčka s názvem Bobík – pes je přece taky člověk. Imperiální polidšťování zvířat pokračuje od antiky až po dnešek. Jaká asi bude vzpomínka na nějaký druh dokonale vyhubeného tvora? Vycpanina, DNA v mrazáku, letmý snímek, učené pojednání? Jak tu ztrátu uvidí malé děti? Žel jejich očím stále nabízíme antropomorfizaci – cosi jako Nerudovy hvězdičky a pod. Stále přistupujeme k dětským čtenářům z pozice zábavy, poučování, přesvědčování. Tradice úcty ke zvířatům se táhne od jeskyních maleb až po indiánský vhled Garyho Snydera. Přírodní národy v nich viděly součást jich samých. Braly je za posly a pomocníky bohů a jejich užitnost byla vyvažována posvátností, aby se přístup k přírodním zdrojům nezvrhl v pouhý materializmus. Aisópos nám už kdysi dokonale předvedl antickou dominanci i soustavu hodnot právě skrze proměnu živých organismů v alegorie. Zvířátka dostala oblečky a byla od té doby nucena žít v lidském prostředí a používat lidské vynálezy. Je to zásadní fakt odtržení člověka od přírody, až do těch konců v 21. století. Lidský svět si bral živoucí tvory ku svým potřebám všeho druhu. Zneužívání těchto tvorů se dnes dostalo do reklamy, pokusnictví i turismu. Lidová pohádka o slepičce a kohoutkovi, vyprávění o pejskovi a kočičce, či úvahy Co má myš v plínce deformují skutečnou lidskou vnímavost a potřebu být spolubratry tzv. nižším živočichům. Snad je to strach z divokosti, či lovecký atavismus, bojový tik zneškodnit nepřítele. Každopádně dnešní trend, který nazývám „tintilivantili“, je směskou podbízivosti, komerčních cílů, neomalenosti i podporou dnešního imperiálního světa, coby říše chladných inženýrů, technokratů a počtářů. Trend zobrazování zvířat jednajících jako lidi mi způsobuje osypky, když pomyslím na lidská zvířata a zvířecí lidi. Roztomilosti v tomto děti nepotřebují, pro ně je důležitá pravda. Zničili jsme již pěkný kus planety a vyhubili mnoho přírodních bytostí. Zvířata by měla být pro nás i s naší společnou říší posvátná. A za každou jejich oběť musíme děkovat – denně! Nu a my v nich, i ve vašem vydavatelství, děláme tajtrlíky. Snad se tímto zamyslíte nad pozicí, která je sice co do ilustrací a výběru autorů avantgardní, ale částí vězí v pochybném trendu. Dětské knížky dnes vydává kde kdo a myslí, že je to zlatý důl. Proto píšu vám, uctívanému knižnímu domu, s nadějí, že mě pochopíte. Ostatně dětská literatura vznikla uměle v 19. století, Před tím děti slýchaly vyprávění plné archetypů, mýtů a rituálních struktur. A vůbec jim to neškodilo. A navíc, intenzita a kvalita percepce byla ohromující, protože nebyly zahlcovány digitálním šílenstvím. Bohužel, jdeme slepou cestou. Dětská literatura se atomizuje a na každý problém, problémek či diagnózu musí být vydána pod bičem „kancel kulture“ speciální kniha. Takže ona dávná tykadla se neuplatní a lidský fundament je pohlcován věděním – ale kam nás zavádí věda? A kam nás vede infantilita?
Hmota a duch jsou jedno a příroda má vlastní organizaci i potřeby, má vlastní inteligenci, kéž bychom toto dokázali vnímat, sdělit dalším generacím a přijít se skutečnou revolucí, že nic nelze vydělovat z planetární struktury, ale s pokorou najít jazyk, s nímž se budeme vztahovat ke kolébce naší společné existence. A k tomu nám napomáhejte úplně jiné vztahy, formace i třeba knihy pro děti.
Ondřej Fibich, Stachy
