Vážená slečno,
reaguji na váš rozhovor v LN 31. 8. 2024. Pracuji pro život, poezii a svobodu již sedmdesát let. Za tu dobu neodvážil jsem se pronést, že jsem se o něco zasloužil. Ve vašem rozhovoru v Orientaci jsem o to slovo hned zakopl. Neměli by o naší práci hovořit a ji hodnotit druzí a s větším časovým odstupem? Pravda, každá generace pluje na svém vlastním voru mořem času. Každá má své odlišné zkušenosti, ale básníci přece přespávají v příkopě s Rimbaudem, cítí smyčku Villonovu kolem vlastního krku a namáhavě jedou na vozíčku s Pavlem Zajíčkem. Co to značí? Jsme nepřetržitý proud, který pátrá po světech i ve vlastním srdci po kódu jménem POEZIE. Jsme cech řemeslníků i houfec věštců, zoufalci i fanfaróni, avšak jedinou mincí se za tento úděl platí, a to tím penízem Halasovým tiše položeným slepci. Kdo dnes čte poezii? Vidoucí? Je jistě v lidské duši nějaké neviditelné oko, které JI dokáže číst.
Snad proto plédujete pro „slam poetry“, že hluchých je méně než slepců. To už uměl Majakovskij a před ním šamani a bardi přírodních národů. Ale to se vedlo v rámci posvátného. Můj strýc V. Nezval se domníval, že zruší spiritualitu básní tím, že bude opěvovat moderní svět, ale pomocí poetismu jej také zbožštil. A Kolářovo civilní oko vlastně vidělo onu jiskru za povrchem událostí i věcí. Ale i dnešní básníci, nechtějí-li se opakovat, hledají cosi přesahující pouhé popisy. Svět zrychluje, prý pro úsporu času. Ale co s tím uspořeným časem děláme!? Prostě ho prošustrujeme za blbosti. Ano, čtení je pomalé a slamování v minutce nahradí několik sbírek básní. Ale proti snadnosti doby i devalvaci času by měl prvořadě básník protestovat. Vy jste však se vydali s proudem
Vždyť spiritualita je něco velmi tichého a osobního, takže vlastně nudného. Proto tomu dávate příchuť zábavy, soutěžení a extrovertnosti. Opravdu si nedokážu představil Jana Zahradníčka, jak burácí před publikem, které jej boduje. Nuže, je to vaše parketa, ale bylo by vhodné z tohoto pojetí vyloučit slovo POETRY. Kdysi jsem v zoufalé době umlčených, vyhnaných i uvězněných básníků vylepoval v noci jejich básně na všechny pražské mosty pod názvem POETRY FOR THE PEOPLE a nehučelo k tomu publikum, jen vltavské jezy.
Tedy budiž, mám úctu k upřímným pokusům jít za hlasem svého srdce, ale pozor, zda jen nesloužíme svému EGU. Ani kapitalismus není rájem a má své temné stránky, proto básníci mají tuto bolest osvětlovat. Můj učitel Jaroslav Seifert však dokázal daleko víc, než jen hladit po duši či se líbat se smrtí. Měl obrovský dar sociálního citu a nikdy neopustil vyloučené, chudé a pronásledované, ač z toho měl samé maléry. Nikde jsem ve vašich slovech onen svět neviděl. Jen spokojenost, že můžete tvořit, jak se vám zachce. Svět umění sám v sobě zaniká, pokud se neumaže životem. Ve vašem věku jsem již měl za sebou slévárny, vykládky vagonů i práci v dřevoskladě papírny. Geniální prostředí i lidé, kteří tu jsou se mnou stále. Když zobecním – mezi studiem a vyzařováním samostatné tvorby by měla být zkušenost z namáhavé ruční práce, jako poznání ceny života.
Až se někdy vaše motýlí pohyby změní v pouť k bolesti, přijde další generace a bude hledat („kde nechal tesař díru“) jak zaujmout. Ale z přílišného zaujímání pochází jen ujímání. Ona ta divná touha po uznání a hlazení po hlavě je pouze převlečený pocit, že jsme v dětství dostali málo lásky. Takže vaše generace tím působí dost dětinsky. Návrat k neokázalým kořenům může člověku poskytnout novou mízu. Naše generace stále žije nejen se svými vrstevníky, ale i našimi učiteli, kteří s námi nadále sedávají v kavárnách, procházejí ulicemi či sedí na břehu řeky Svratky. Úcta je víc než nesvobodná romantická láska. Poklona je víc, než klepání po ramenou. A tak se klaním vaší generaci a přeji jí, aby našla tu úzkou cestu, která vede k branám POEZIE.
Ondřej Fibich ze šumavských lesů
Mezi zábavou se posvátné ztrácí
