Zdravím z fary,
chvilku mi trvalo, než jsem to přečetl. Vlastně jsem to musel číst dvakrát, nejdříve ještě ten den, co jsi to poslal. Ale že jsem nevěděl, co vlastně budu číst a jak se na to naladit, nebylo to ono. Pak jsem to nechal pár dní ustát a upravil si grafiku a font, aby to působilo jako kniha a dobře se mi to četlo. To je u mne hodně důležité. Kniha musí být nejen zajímavá, ale i lahodná od pohledu. Moje manželka někdy knihu odloží jen proto, že se jí nelíbí font. Navíc začátek roku je vždy hektický. Uzávěrky, inventury, výroční zpráva.
No a když jsem to měl hezky srovnaný, přetažený do tabletu usadil jsem se v křesle, zapálil dýmku a četl podruhé. Už jsem věděl, kam jsem zván.
Je to moc pěkné a rozumím tomu. Kdysi jsme dělávali „vaganské putování“ jak jsme tomu říkali. Prostě jsme se vydali na cestu a šli. Nevěděli jsme kam a nechali se vést krajinou.
S mým kamarádem, co už nežije“ jsme se často toulali Hřenskem. V dobách, kdy se ještě mohlo všude. Když jsme před sebou měli nějakou zarostlou hlubokou průrvu a nechtělo se nám tam, vhodil do ní ešus. Abychom tam museli.
O tom, jak utíkal pater Vochoc mi mnohokrát vyprávěl Karel Fořt, který s ním sloužil na vimperské faře. A také mi vyprávěl o tátovi, který byl četník. Když zavřeli potulného cikána a za půl roku ho pustili, prý vyšel z basy, podíval se na slunce a hned věděl kam má jít a kde najde svoji rodinu. Měli své trasy a místa.
Na tu knížku se těším. Bude hodně záležet, na grafické úpravě, protože je hodně různorodá. Alespoň těch pár stránek, které jsem četl. Docela si ji dokáži představit.
Jaroslav Pulkrábek, spisovatel, kulturní vlastenec a znalec Šumavy – Horní Vltavice
