Vzácná paní badatelko,
kdysi jsem strávil na chodbách Filosofické fakulty UK mnoho chvil jako dítě. Můj otec Jindřich tam učíval filosofii, než ho noví stalinisté poslali do maringotky. A tak se táta toulal po všech koutech země české a já snad zdědil jeho boty. Dnes chodím spíše naboso ledovým proudem šumavských potoků, kvůli neobyčejné perspektivě. Zkušenost mého sedmdesátiletého života praví, že přílišná racionalita a učenost narušuje naši schopnost mimosmyslového vnímání krajiny. A především té, která je nám souzena k růstu a přesahu vlastního života.
Zaujala mne vaše kniha Krajina mezi pamětí a zapomínáním, zejména část věnovaná Jižním Čechám a jejich kamenům. Přílišný hlavový důraz na intelektuální pochody (čili práce se vzpomínkami a pod.) vytváří bezradnost stran různých ezoterických konceptů či her. Nemůžete věřit všemu, co vám napovídají a napíší lidé, jejich spiritualita je mělká, módní a spíše konzumně-zábavová. Jsem žákem Honzy Michálka a krajinu údajných i umělých menhirů, kromlechů a rondelů jsem prožíval přes čtyřicet let. A vy párkrát navštívíte nějaké místo a máte jasno.
Po krajině a jejích znameních můžeme však chodit pouze za předpokladu, že jedna noha je racionální a ta druhá mytologická. Že uznáme, že není možné v lidech obnovit mentalitu, víru a způsob života megalitických společenství. Že to jsou jen hry. Tyto však se nedokážou do země vtisknout nastálo. Ty skutečné obřadní prostory a je jich jen několik, svou sílu manifestují ještě po dvou tisíci letech.
Svět počítačů nám ulehčuje práci. Avšak kam toto stálé ulehčování míří? Ztrácíme své pradávné kompetence, mozek dětí se deformuje, nastává mentální křehkost a neschopnost reálně žít. Ono vztyčování kamenů, jejich různé převážení či stavění mužíků vytváří v posledku poznatek o civilizaci, která „nenechá kámen na kameni!“ . Ostatně citujete několik mých článků o Devíti králích, ovšem neúplně a zdeformovaně, což mne mrzí. Jsem ale mužem hloubky, který píše o krajině jednu knihu desítky let.
Možná je to tím, že v mých kořenech je místo pro mé učitele a přátele: Jaroslava Seifrta jako mistra poetiky, Garyho Snydera jako uctívače přírodních národů, Herberta Honese na Horské Kvildě přeživšího německého sedláka a mého tátu, který mezi filosofy „in margine“ dosáhl mystické vertikály.
Ale svět vysokých škol je místo, kde se opravdu těžko hledá svoboda, nezávislost a úcta k řádu.
Zavátý básník Ondřej Fibich
(dopis vědecké pracovnici Centra pro teoretická studia UK Karolíně Pauknerové)
