Za dávných a dávných časů můj táta filosof a jeho žák Petr Pithart byli komunisty zahnámi do maringotek, kde u lopaty svobodně přemýšleli. Táta si Petrovi jednou stěžoval, že jsem básníkem a budu to mít v životě těžké. Lehce melancholicky se usmívám a pravím: Nu, a teď se u mého básnického stanoviště na Kašperských Horách Petr Pithart zastavil. Na Šumavu jezdí padesát let a s velkou pozorností čte moje knihy. A v některých mých větách vidí zralého filosofa. Tak jsem se tedy tátovi tolik nezpronevěřil. A Petra tuze potěšil. Přeji mu dobré dny a díky za Národní park, na jehož založení má velikou zásluhu.
Filosof Ondřej Fibich