Bitva v bráně Šumavy očima etnografa, spisovatele a historika

Bitva v bráně Šumavy

Syn volyňského měšťana Poše stavěl si domek pod městem při strakonické silnici. Psal se pravděpodobně rok 1830. Když přišlo na glajchu, mocně to zapil a rozhodl se v něm přespat. Uložil se na podlahu v sednici ještě vonící čerstvým vápnem. Najednou ho ze sna probudila jakási vřava. Vyštrachal se na zápraží a údivem otevřel hubu dokořán. Na okolních lukách bylo světlo jako ve dne a nad obzorem zuří lítá bitva. Jeden pluk v podivných krojích a třírohých kloboucích pálí z děl. Do výbuchů se mísí jásot i sténání. Tu zavál podivný ledový vítr a hrozné vidění zmizelo. Mladík nelenil a běží za radními. Vše jim vypověděl, ale ti mávli rukama nad jeho opileckými vidinami. Ale přece poslali druhý den v podvečer na výzkumy obecního sluhu i s pomocníkem. Jaké bylo jejich překvapení, když se ti dva vrátili s očima navrch hlavy. Také je notně vyděsila tajemná bitva nad Volyní. Když si to ozkoušel i jeden z radních, starobylé oblečení přízračných vojáků jej ponouklo a on dopsal do Prahy o nějaký atlas vojenských uniforem.

            Mezitím se Pošů zabydleli v novém a na pravidelné večerní představení si prostě zvykli. Časem začaly bitevní scény blednout, až se jejich obraz definitivně ztratil. Minul rok a na městskou radnici došel balík. Byla v něm kniha s vojenskými mundůry všech dob i zemí. I byli předvoláni svědkové oněch zjevení a všichni shodně ukazovali na obrázky, které přestavovaly rakouské a francouzské uniformy z časů Marie Terezie. A ti znalí věci se pak upomněli, že před sto lety skutečně proběhla velká bitva u Volyně a v místě pohřbených padlých se dochoval pamětní kříž.

Ondřej Fibich

(pověst z nové knihy Cesty k Šumavě)



Francouzi a Pošové

Jakákoliv pověst nebo ústně předávaná vyprávěnka není nikdy historicky bezchybná a pravdomluvná. Někdy je ryzí jen jádro, jindy můžeme ledacos důležitého pochytit i při jejích okrajích. Volyňský přízračný příběh Ondřeje Fibicha Bitva v bráně Šumavy, obsažený v jedné z mnoha kapitol jeho právě vydávané knihy Cesty k Šumavě, má dvě časové roviny. První nejasná upomíná na známé vojenské události z válek o rakouské dědictví a půlroční obsazení města Volyně francouzsko-bavorskými vojsky v průběhu roku 1742. Druhá je o téměř sto let mladší a vztahuje se k jedné konkrétní volyňské nemovitosti – domu čp. 201 a rodině Pošů. Obě si zkusme letmo přiblížit.

            První roky vlády Marie Terezie (1717–1780) byly poznamenány válečným konfliktem a okupací naší země převážně francouzskými vojsky pod vrchním velením maršála Françoise-Marii de Broglie (1671–1745), jehož armáda rozložená kolem Otavy a Volyňky se skládala z 18 bataliónů a 50 eskadron a čítala mnoho tisíc mužů. Francouzské vojsko si z Volyně tehdy vytvořilo pevný opěrný bod na důležité komunikační trase Strakonice – Volyně – Vimperk – Pasov, ve městě i v okolních vesnicích úspěšně přečkalo zimu a setrvalo zde od poloviny ledna až do začátku června 1742. Francouzi ve městě vytvořili veškeré potřebné hospodářské zázemí, bydleli po jednotlivých měšťanských domech, generál Jean Baptiste de Polastron (1689–1742) přímo v budově děkanství. Měli zde své vlastní pekaře, kuchaře, řezníky, kováře, důstojníci navíc i osobní služebníky, písaře, sekretáře a podobně. Rovněž zde provozovali své vojenské nemocnice – špitály, do kterých se průběžně dostávali francouzští ranění ze šarvátek v širokém okolí. Francouze ale kromě šavlí a kulek hubila ve Volyni také červenka – úplavice, na kterou zde mimo jiných skonal i jejich generál Augustin de Ximenés (1676–1742). Nakonec byli všichni nuceni ustoupit před postupujícím císařským vojskem, které začalo dne 10. června 1742 ostřelovat Volyni z děl na vrchu Královice. Při tomto ústupu bylo hodně francouzských vojáků navíc pobito útočícími husary. A jsme pravděpodobně u obrazu konkrétní bitevní vřavy z naší pověsti. Podle tradice mělo být navíc značné množství padlých francouzských vojáků pohřbeno do společného hrobu u kaple Panny Marie Bolestné na Podolí na křížení vozových cest do Přechovic a Neuslužic, právě v blízkosti pozdějšího domu rodiny Pošů.

            Když se dnes ve Volyni vysloví příjmení Poš, tak si hned každý nepochybně představí vyhlášený hostinec u schodů k děkanskému kostelu. Jenže František Poš (1877–1953), hostinský a proslavený výrobce sýrových homolek, patří až k bezpočtu příběhů daleko mladších. Text pověsti míří podstatně hlouběji do minulosti, musíme jej vztáhnout až na jeho dědečka Antonína Ignáce Poše (1801–1869), alias Antona Posche, volyňského měšťana a mistra postřihačského, původně bydlícího v domě čp. 109. Právě tento upravovatel sukna Antonín Poš spolu se svou první manželkou Annou, rozenou Sladkovskou, dne 24. července 1833 zakoupili od manželů Jana a Barbory Sladkovských kus pole „tak nazvané u kapličky“ za částku osmdesát zlatých. Pravděpodobně již v průběhu roku 1838 zde vystavěli novostavbu domu, který obdržel číslo popisné 201, a při něm potřebnou postřihačskou dílnu. Dne 8. března 1839 byl tento dům úředně oceněn mistrem zednickým Matějem Vozobulem a mistrem tesařským Šimonem Paterou na celkovou sumu 675 zlatých. Díky tomu se zachoval i podrobný stavební popis tehdejšího přízemního objektu, do kterého se vstupovalo jedním bočním vchodem, nalevo byla „velká sednice na rákos a vedle ní jeden pokojíček podobně na rákos, kuchyně a sklípek klenutej“ a napravo „verkštat neb dělní sednice a vedle ní česárna klenutá“. V obytných místnostech byly již zmíněné typlové stropy a „v dělnici“ „strop na trámy“. Krov byl tesaři vyhotoven na stojatou stolici a střešní krytinou byla již pálená taška, tehdy ještě na volyňských staveních poměrně řídká. Co vše se v novém domě čp. 201 Antonínu Pošovi zjevovalo, zůstane asi navždy tajemstvím, kromě tohoto Ondřejem Fibichem literárně zpracovaného příběhu. Mimochodem rodině Pošů patří tento dům dodnes.

Karel Skalický

Fotografie
Kaple Panny Marie Bolestné na Podolí a dům čp. 201 patřící rodině Pošů na dobovém snímku z roku1902, současná Volyně – kaple, radnice, restaurace U Pošů. Foto archiv.

DĚNÍ

FUNDRAISING

Tento projekt můžete podpořit na www.donio.cz

PARTNEŘI PROJEKTU

Cestopis krajinou neobyčejných zážitků

Copyright © 2021 Ondřej Fibich